Moravský ZeMěPis, Miroslav Vepřek

Moravský ZeMěPis, Miroslav Vepřek
Kód produktu: AD47
Vaše cena: 190,00 Kč

Miroslav Vepřek – docent na Univerzitě Palackého a olomoucký básník  by mohl směle a s úsměvem prohlásit: „já nic, já muzikant“, bluesová nota se objevuje i v jeho předchozích sbírkách.

 

Ve své sbírce Moravský ZeMěPis se nám M.Vepřek  představuje nejen jakožto nesmírně citlivý, ale zároveň i jakožto velmi vzdělaný autor. Svůj ZeMěPis důsledně pojímá v obou významech této slovní hříčky – tím prvním je vyjádření pocitů lyrického subjektu, a to zejména pocitů svázaných s krajinou. Autorovi je vlastní jemné, nostalgické zachycení krajiny a jejího působení na člověka. Dokáže-li člověk své okolí citlivě vnímat, není pak krajina pouze němým svědkem lidského osudu, ale stává se jeho spolutvůrcem – dotváří pocity člověka a trvale zůstává spjata s klíčovými životními událostmi či s jen zdánlivě běžnými momenty v lidském životě.

 

M.Vepřek umí danou krajinu svými slovy přiblížit natolik, že si je čtenář vědom autorovy dokonalé obeznámenosti s míst. Autor taktéž užívá různé zjevnější či méně zjevné aluze na dějinné události, ovšem místa, která zaznamenává, zná nejen po stránce historické, ale takřka každým veršem dokládá, že má danou krajinu důkladně prochozenou. A nejen to. Hodilo by se spíše napsat „prosezenou“. Miroslav Vepřek má totiž onu nezbytnou schopnost se v krajině zastavit, dívat se, naslouchat, vnímat ji všemi smysly. Na to je potřeba čas. A autor ho umí dobře využít. Nejen pro seznámení s krajinou, pro strávení chvil v ní a pro opětovné návraty na tatáž místa spojená s osobní vzpomínkou. Miroslav Vepřek nás stejně tak přesvědčuje, že  své verše si „proseděl“ - hrál si s nimi, cizeloval je - vracel se k nim a nechal v nich zaznít vzpomínku. To, že se autorův přístup k tvorbě nemine účinkem na čtenáře, pozná čtenář sám – i on si totiž jistě rád u Vepřkovy sbírky prosedí pár klidných chvil, dlouho na ni bude vzpomínat a bezesporu se k ní znovu vrátí.

 

 

 

Ukázky z knihy:

Moravský ZeMěPis

 

Žulová

 

Bůh na mě shlédl

ze svojí hory.

Ze svého mramorového ostrova.

 

Bůh se dotkl mého nitra

rozžhaveným pečetidlem.

A do okolních kopců

vtiskl díry

plné chladivé vody.

 

Vidím v nich líp

než v soustavách zrcadel

všechny ty podoby,

které se ve mně časem slily.

 

Je ze mě zvětralá hornina –

zvláštní směs

sklonu a síly.

 

 

Slatinice

 

Z probodeného boku Kosíře

vytryskla zatím voda.

Voda s přívlastkem baroka.

 

Voda probodená vínem.

 

Mně zbylo něco víry,

něco uzdravení,

jako když vypouštějí

kapku jedu ze žil.

 

Nevím, proč jen člověk dělí čas

na dobu, kdy žil

a kdy nežil.

 

 

Jeseník nad Odrou

 

Podzim prošel Moravskou bránou

a posílá po řece

útržky Slezských písní.

 

Slova stvořitelova.

 

Já přes tento svět,

přítomný jak loňská senoseč,

načas stavím

jednu ze svých železnic.

 

Spojnici mezi pýchou a pokorou,

že přede mnou

nebylo nic.